ZNAK DOBY?
11.10.2004
,
Vašák Jiří
,
35364
Stále častěji se zamýšlím nad jednou věcí, která je pro nás, tanečníky a callery pamatující zlatou éru country tancování Jasana Bonuše, rozhodující.
Jasan Bonuš a jeho otec, profesor František Bonuš, přistupovali ke country tancům , v duchu své celoživotní práce, jako ke skutečně lidovým tancům. Jako k folkloru daného státu, mající svá pravidla, kořeny, historické souvislosti, způsob provedení, hudební doprovod. Zvláště pan profesor byl v tomto směru skutečně evropskou kapacitou. Jasan Bonuš k tomu přispíval svým smyslem pro realitu a citem pro české country-romantické souvislosti… Oba však však nade všechno ctili tanec jako takový a nedovolili jeho jakékoliv zlehčování, deformování či zesměšňování. Či faleš.
Ctili historická fakta. Proč o tom mluvím? Vždy jsem vyzdvihoval na country tancích skutečnost ( a považoval jsem to za jejich opěrný pilíř) že jsou to tance družné, spojující lidi společným prožitkem. Že se při nich v e z m o u z a r u c e!
To je věc, to je taneční Rubikon!
Ohromný boom country tanců v osmdesátých letech jsem připisoval právě tomuto bodu. Vzít se za ruce a spojit se do kruhu , řady či čtverylky. Vnímat svého partnera i ostatní tanečníky. Dával jsem to do protikladu k diskotékovému opuštění, k bezmyšlenkovitému natřásání se před partnerkou…
Nyní se vše mění. Je stále těžší , zdá se, vyzvat partnerku k tanci a vzít někoho za ruku je out.
V celé Evropě se v místech, kde se shromažďují milovníci country hudby a westernového životního stylu, vydávají za typický country tanec tzv.line dance. Pro nezasvěcené, jsou to opakující se krokové variace, které tančí k a ž d ý s á m, v řadách (proto název line dance). Hudba začne hrát a tance chtivý tanečníci si stoupnou pod podiem do řady. Pokud jich je víc, vytvoří druhou řadu za první a tak stále dál, podle celkového počtu tanečníků. Často zaplní celý parket a pro ostatní již tam není místo… Buď je pro právě hraný country hit taneční choreografie již známá a všichni se přidávají, nebo není známá a někdo prostě začne krokové variace které postupně ostatní akceptují. Nikdo se však n e d r ž í z a r u c e. Vypadá to trochu jako spartakiada…
Nejvíce mne doslova štve, když se tyto tance vydávají ústy nejrůznějších moderátorů za country tance, které se tancovaly snad již v době osidlování amerického Západu…
Snažím se například se svým kolegou, též callerem, Davidem Dvořákem, poskytovat radost z tancování původních amerických country a square dance na týdením tanečním kurzu ve westernovém městečku Šiklův mlýn. Stopadesát lidí se od osmi večer do deseti, zdá se nám, skvěle baví ve čtverylkách, kruzích a řadách. Drží se své partnerky či partnera oběma rukama, vyměňují si je, smějí se, laškují, reagují na naše nápady a improvizace, tleskají sobě i nám. Pak němečtí tanečníci pustí Rednex nebo rytmickou americkou dusavou country a ze tmy vyskakuje pubertální mládež či teenegeři a všichni se řítí na druhý parket a až do půlnoci tančí line dance. Dívali jsme se na to oba trošku smutně a David mi řekl: „Kdyby to viděl Jasan, tak nás zastřelí“.
Zasmál jsem se té nadsázce a stále o tom přemýšlím. Tradiční bály, alespoň v Praze, zejí prázdnotou. Na jednání s firmou připravující svůj večírek (nejlepší zdroj financí v této době) si klient vymiňuje výuku line dance, protože to viděl v Americe. Takže co nám zbývá? Přizpůsobit se době a nebýt staromódní?
|