Michael Flatley - životopis
27.04.2004
,
Trylčová Iveta
,
24321
Sny, které jsem přeměnil ve skutečnost. (1. část)
Houževnatá cesta Michaela Flatleyho dokazuje, čeho může lidský tvor v životě dosáhnout, když neoblomně usiluje a odhodlaně realizuje své sny. Jeho dlouhá a svízelná cesta ze stavebního dělníka v Chicagském South Side (jižní čtvrti) k jednomu z nejdokonalejších a stále se zlepšujících umělců žijících dnes, je inspirací pro všechny, které ohromují překážky a vybízí je dál cestou k úspěchu.
„Všichni na světě řeknou, „Ne, to nemůže dokázat“. „Pokaždé když to slyším, vím, já jsem blízko úspěchu.“
Michael se narodil 16. července 1958 jako druhý z pěti dětí. Má bratra a tři sestry. Jeho rodiče, Michael a Eilish, emigrovali z Irska v roce 1947 a usadili se v Chicagu, Illinois, kde úspěšně podnikali ve stavebnictví. Michaelova důvěra v otce mu postupně vštěpuje neúnavně pracovat a zvláštně usilovat o to, aby našel způsob, jak přeměnit sny na skutečnost.
„Když se vrátím do věku, když mi bylo 6. Vždy jsem se dostával do problémů kvůli snění, v této době jsem si způsoboval problémy kvůli snění a stává se mi to dodnes.“
Vyrůstá v mnohonárodnostní městské čtvrti, která předkládala jedinečné výzvy pro chlapce drobného vzrůstu a zřejmým irským přízvukem. Když Michael přišel domů „zkrvavený a potlučený“ otec ho přihlásil na hodiny boxu. Přesně podle předlohy opakoval vše ve svém životě, Michael vynikal v základních lekcích, pozorně se učil sebeobranu a zdokonalil svoji znovu nalezenou atletickou zručnost v Golden Gloves Championship, když mu bylo 17 let.
Ale v jeho krvi byl tanec. Přestože se Michael narodil a vyrůstal ve Spojených státech, často navštěvoval rodinu v Irsku. Jeho matka a jeho babička, Hannah Ryan, byly obě přebornicemi mezi irskými tanečnicemi. Hannah učila Michaela jeho prvních několik kroků již ve čtyřech letech a vždy ho podporovala jít za svým srdcem a svými sny. O rok později, když se tyto sny staly skutečností, prázdné sedadlo v přední řadě při každém představení bylo výrazem tiché pocty zesnulé babičce, jím tak zbožňované.
„Jednou mě navštívila v Chicagu za velmi studené zimy. V této době jsem byl zcela vyčerpaný, pracoval jsem příležitostně pro pár korun za hodinu a snil o tom, jak se stavám nejlepším tanečníkem na světě. Ona byla ta, která mě podpořila udělat můj život mimořádným a tancovat. Dva týdny nato zemřela. Prázdné sedadlo je znamením mého respektu k ní, věřím tomu, že mě stále sleduje.“
Michaelovi rodiče byli oddáni tomu, aby udrželi irské dědictví ve svých dětech. Když bylo Michaelovi 11 „táhl za ušima“ do the Dennehy School irského tance. Po prvním rozhovoru ho poslali domů, že byl příliš starý, ale Michael vytrval. Ne jen proto že „tam bylo mnoho krásných děvčat ve třídě“, přiznal s úšklebkem, ale také protože nemohl nechat tuto těžkou výzvu nezodpovězenu. Vyniká nad svými spolužáky vítezstvími v soutěžích, 17 letý Michael se stal prvním Američanem, který získal titul z All-World Irish Dancing Champion v US. Současně Michael studoval tradiční irskou flétnu a získal první z více titulů v All-Ireland Flute Champion. Jeho osud a jeho sny začínaly splývat.
„Miluji flétnu, protože to je jeden z nástrojů na světě, který může cítit vlastní dech. Mohu cítit můj dech s mými prsty. Je to tak, jako když mluvím s mojí duší: Když píši noty (hudbu), je to nejbližší věc, která mi je (ji) může zazpívat.“
Následně po dokončení vysoké školy Michael otevřel Irish Dance school. Přestože 300 studentů úzkostlivě očekává nábor a toto množství převyšuje jeho předpoklady, Michael nebyl spokojen. Jeho nutkání něco dokázat mu zatemňuje jeho touhu učit. Nakonec zavřel školu a ubírá první kroky směrem k vybudování nevídané kariéry – prvního světového mezinárodně uznávaného profesionálního irského tanečníka. Chvíli současně pracoval jako stavební dělník. Využil všechny příležitosti tancovat před publikem. Jeho první skutečný zlom přišel s výzvou světově známé Chieftains, tradiční irské kapely. V roce 1980 s nimi byl nějakou dobu na turné, Michael využíval reakce publika jako barometru k odhadu vlivu změn jeho stále se vyvíjejícího pohledu na irské tance. Ve svém pronásledování posunuje hranice a znovu získává vášně jeho dědictví. Michael postupně uvolňuje irský tanec z generací dané nepoddajnosti, začleňuje pohyb paží a odvážně zastavuje rytmus jen pro tradiční kroky. Stálé ovace v přední věhlasné, oblíbené Carnegie Hall a v Hollywood Bowl přesvědčili Michaela, že jeho inovace stylu dojala lidi a vzrušila publikum.
„Po pravdě, myslím, že jsem mohl dělat na jevišti všechno, ale naštěstí se stal tanec mým prostředkem. Je to dokonalé štěstí. Tanec je to, proč jsem prišel na tuto planetu.“
V roce 1993 byl Michael pozván na Spirit of Mayo v Dublinu, na jedinečný festival irského tance a hudby. Mezi publikem byl irský president Mary Robinson a Michaelovo brilantní provedení připoutalo pozornost jevištních producentů. Následovala nabídka, aby vytvořil krátké varietní číslo pro Eurovision Song Contest v roce 1994.
Riverdance se zrodila 30. dubna 1994 – jako vyvrcholení veškerého Michaelova úsilí, vypracovaného za všechny jeho roky turné. Těchto 7 minut čerstvého svěžího vzduchu současně zelektrizovalo tisíce diváků v the Point Theatre v Dublinu a miliony televizních diváků. Vlna energie uvolněná roztavením irské historie a Michaelova vize rozdmýchala pozornost po irském tanci na celém světě a udělala z Michaela Flatleyho přes noc hvězdu. Ve snaze ukojit mezinárodní poptávku po více tanci, se původní „lehká“ část rozvinula v plně dlouhé představení. To otevřelo kladné vyjádření kritiky v Dublinském Point Theatre v únoru 1995 a pokračovalo úspěšně cestou do Londýna. Ale říjen vzal osud do vlastních rukou a Michael opustil představení uprostřed velké debaty.
„Život není o počtu chvil, které tě srazili na zem, je o počtu chvil, které tě dostanou zpět.“
Michaelův náhlý, nenadálý odchod z Riverdance provázely hlasy, že by to mohlo změnit jeho celou kariéru. Mohl by si uchovat peníze, které vydělal a vrátit se domů do předpokládané anonymity nebo předefinovat svoji budoucnost. Jeho volba byla patrná, když právě 11 dní po odchodu z představení začal s prací choreografa, producenta a ředitele jeho vlastní produkce, Lord of the Dance – hazardní podnik, pro který riskoval všechny svoje finanční zdroje.
„Věřím v sebe, věřím ve všechno dobré, tak ať žádná negativní energie nepřijde do mého života, do toho nejlepšího - mých schopností – je to nejlepší cesta prosadit se. Nejsou zde žádná omezení, žádné předpisy. Jestliže v to věříš, můžeš to dokázat. Můžeš dělat všechno……… Nic není nemožné.“
Michael byl neústupný v tom, že Lord of the Dance bylo „irské představení narozené v Irsku“ a 2. července 1996 měl Lord of the Dance premiéru v the Point Theatre v Dublinu. Diváci a kritici ho neměli stále dost, nazývali ho „mocné“, „neuvěřitelné“, „elektrizující“, „fascinující“ a „skvělá podívaná“. Byl to okamžitý úspěch, hrála se vyprodaná představení, publikum je vytleskává vstoje, a konečně upravená nahrávka pro celý svět. V UK jsou představení vyprodána nepřetržitě po 4 týdny v the Coliseum v Londýně a pro komplet celých 21 představení se zdá být velice vhodná londýnská legendární Wembley Arena. Americký debit Lord of the Dance v Radio City Music Hall vyprodává třináct po sobě jdoucích večerů za skvělého výkonu Michaela a jeho herecké společnosti, byl jedním z nejzářivějších v tomto ročníku Acacemy Awards ceremony, sledovaném 2,5 biliony diváky po celém světě. Lord of the Dance byla na vrcholu životního představení v obou US a Austrálii v roce 1997, a video získalo platinovou cenu ve Spojených státech, Austrálii a UK.
„Jste na jevišti, hudba břeští, davy vřískají, světla září, Vaše srdce buší, pot létá, a to je nejúžasnější pocit na celém světě.“
Z Dublinu vzal Michael představení do Liverpoolu a Manchesteru, kde musel čelit tomu, co mohlo být osudné pro jeho představení a jeho kariéru - natržený lýtkový sval. Doktoři doporučili Michaelovi nehýbat nohou nejméně 6 týdnů, ale zahájení v londýnském Coliseu bylo jen za čtyři dny. Navzdory všem radám se Michael odmítal vzdát. Měl svého terapeuta v záloze a tančil přes veškerou bolest na zahajovacím večeru v Londýně.
„Můžete brát tak moc, jak vaše mysl může klamat, abyste uvěřili, že stále můžete brát. To mi dokázalo, že by mě nic nemohlo zastavit. Nejdůležitější věcí je, že věřím sám v sebe a stále jdu dál.“
28. června 1998 začal Michael s jeho konečnou podobou Lord of the Dance v Dublinské RDS aréně. 25. července 1998 předvedl umělecké ztvárnění v další úrovni a představil „turbo-nabitou“ verzi, velkolepou Feet of Flames, k 25.000 divákům v historické Route of Konga v londýnském Hyde Park. Ve speciálně navrhnutém, do čtyř částí rozděleném vystoupení se představilo 100 nejlepších tanečníků, nová hudba a taneční čísla, celá skupina a pěvecký sbor, plus jeho strhující sólová kapela. Jako ta nejhojnější zakořeněná přehlídka v Anglii, byla také největší, nejvíce vizuálně oslnivá ukázka tance vůbec kdy představená. The Feet of Flames nahraná živě na video ten večer, došla platinové ceny na celém světě.
…..pokračování
|